Devět váziček na hlavě (2013-02-03 neděle)

(neděle očima Michaely)

Neděle (den pátý, 3. 2. 2013)

Dnešní ráno jsme se všichni opět sešli u našeho stolu. Jelikož je neděle a bude bohoslužba, tak jsme dnes neměli ranní chvilku. Jen jsme posnídali vaječnou omeletu a pomalu jsme vyrazili směr Kampala – hlavní město. Měli jsme jet všichni, ale Daniel byl nucen tu zůstat a Petr se snažil vyřešit problém s elektrikou.
Jeli jsme místním taxíkem, do kterého se prý bez problémů vejde 14 lidí, ale i více. Taxikářem pro dnešní den byl kluk z místního sboru, Max, který nosí teplou čepici na své dredy, prý kvůli image. Cestou jsme si hodně povídali, smáli se a všelijak se bavili, protože jinak bychom ty 2 hodiny nevydrželi. Zábava musí být. Též jsme sledovali ugandskou přírodu a místní životní podmínky, které nám až vyrážely dech.

Do Kampaly do sboru jsme dojeli hodinu před bohoslužbou, a tak jsme měli 30 minut, abychom prošli místní krásné tržiště. Tržiště je do tvaru U a v každém obchodě se dají koupit podobné věci i rozdílné věci. Například svícínky na svíčky, peněženky, pohledy, šaty, kabelky, různě barevné náušnice, otvíráky na pivo, trička, náramky, náhrdelníky, masky, záložky do knížky, šátky, různé misky, obrázky, vlajky, dokonce i kravaty v barvách Ugandy. Pak už byl čas jít.

Před kostelem nás už přivítaly davy lidí, kteří čekali na "druhý servis" (druhou bohoslužbu), který začínal od 11:00.  Joshua nám zajistil místa vedle sebe. Jejich kostel je jako divadlo a festival dohromady. Do kostela se vejde přes 1 000 lidí, kteří sedí jak v hledišti, tak na lóžích v druhém patře a snad i v místnostech, kde byla televize, na které se vysílalo kázání a chvály. Podium bylo veliké. Vepředu zpívali 4 zpěváci a na každé straně zpívalo ještě asi 12 lidí jako sbor, doprovázela je hudební skupina. Byl to silný zážitek, protože černoši umějí nádherně zpívat.

Po chvalách bylo přivítání nováčků, vybíraly se peníze a říkalo oznámení. Poté následovala Večeře Páně, kde jsme dostali místní chleba a šťávu v malém kalíšku. Překvapilo mě, že kázání měl Američan. Bylo v americkém stylu: máchal rukama, vyprávěl silná i zábavná svědectví. Přišlo mi to spíš jako divadlo. Ale když o tom tak přemýšlím, jeho kázání bylo hezké – a hlavně – rozuměla jsem :-). Snad všechny velice překvapil, když Petrovu odpověď na Ježíšovu otázku (Mat 16.15) vyzpíval asi minutovou operní árií. Bylo to opravdu zajímavé a zvláštní shromáždění.

Pak jsme se přesunuli do hotelu, kde jsme směnili peníze, protože ve směnárně by to bylo pomalejší. Jejich miliony jsme si rozdělili mezi sebe, aby byly ve větším bezpečí.

Na oběd jsme zašli do místní restaurace. To bylo zajímavé. Co si objednat? K pití nám nalili šťávu z marakuje, pomeranče a vodního melounu. Nakonec si většina dala místní placky chapaty (čapáty – chappaties), které jsou velice chutné. Jsou podobné našim palačinkám (také se smaží na oleji) a arabskému peta chlebu, ale jsou takové těstové, nejsou vůbec suché.

Pak jsme si objednali něco v banánových listech. Třeba mně tam plavalo kuře s bramborou. Jako příloha rajčata s cibulí. Vše bylo teplé, takový teplý salát z rajčat a cibule.

Do banánových listů si lze také objednat sladkou oříškovou omáčku s houbami, smaženou rybou, nějakým kořenem a tak dál... Někdo z nás měl veliký talíř, kde byla na jedné půlce rýže a kuře (té rýže tam bylo na mě jako na holku opravdu moc ;-)), uprostřed talíře jedna brambora. Druhá půlka talíře byla rozdělená na 3 části pro oříškovou omáčku, nějaký sós a rajčata s cibulí jako salát.

Všichni se tak dobře najedli, že se museli jako třešničku na dortu stavit na kafe. Celý tým kromě mě, Joshuova bratra Ananiase a taxikáře Maxe. Ananias mě v autě naučil další ugandský jazykolam.

Po kafi jsme se opět vydali na tržiště – na to samé, co dopoledne. Směs maličkých obchůdků, kde se všechny prodavačky snažily prodat své zboží a pořád nás zvaly dovnitř. Všechny byly moc milé. Dokonce Klára jednu naučila českou větu: "Jak se máte?" Smlouvali jsme a usmlouvali menší ceny. Skoupili jsme skoro, opravdu skoro ;-) všechno. Myslím, že byl každý spokojen.

Po nákupech nás už čekala jen jedna zastávka – přehlídka místních ugandských tanců. Tato show je třikrát do týdne a stojí okolo 175 Kč. Měli jsme rezervované místo na Joshuovo jméno.

Když jsem viděla po hromadě více bělochů, tak jsem se jich lekla, protože jsem si už zvykla na černochy a na naše Čechy. Lidé se tam sešli z Londýna, ze Švýcarska, z Chicaga, z Norska a z České Republiky (myslím nás :-)). 

Bylo to na podobné bázi jako Pantheon. Ze začátku nastoupili kluci k různým africkým nástrojům, na které zahráli krásnou ugandskou melodii. Po schodech mezi publikem prošly tančící ženy ustrojené do místních krojů. Předváděli nádherné taneční, hudební a zpěvácké vystoupení. Nádherná melodie, pestré kroje, zajímavé taneční kreace. Ženy tancovaly místní tanec Maganda: pokrčily kolena, roztáhly nohy a přešlapovaly z nohy na nohu. Do toho všeho ale neskutečně kroutily zadkem. Chlapi ho tancovali podobně – jen chlapsky. Tanců bylo asi pět. Úchvatný tanec byl, když hudebníci začali též tancovat a někteří dokonce přišli s bubnem na hlavě. To jsem zírala.

Jejich moderátor byl super a též vtipný. Viděli jsme, jak se vtipně snaží s malým bubínkem napodobovat právě pány s bubnem. Bubínek mu ale nedržel na rameni.
Dvěma holkám upekli dort, protože měly v ten den narozeniny. Viděli jsme i jejich taneční námluvy, kdy si žena vybírá svého muže.

Pro mě vrcholným okamžikem dnešního dne a snad i celého mého života (nikdy jsem totiž snad krom obrácení nezažila tak silný zážitek) bylo, když jsem viděla, jak holky tancují s keramickými vázičkami na hlavě. Dokázaly s nimi nejen tancovat, ale dokonce i chodit do schodů! To už se mi klepalo celé tělo, nemohla jsem dýchat ani mluvit a jen jsem nechápala, jak může být Bůh tak dokonalý, když daroval těmto ženám speciální dar a to tancovat až s devíti vázičkami najednou!!! Opravdu jsem nemohla popadnout dech. A to už vůbec ne na konci, když si pozvali všechny dolů, aby si sami vyzkoušeli místní tance. Půjčili mi jejich další buben, který vypadal jako vydlabaný chleba. Ananias mě musel při chůzi podpírat, protože jsem ztěžka rozdýchávala to, co jsem viděla. Aby mi bylo lépe, vypila jsem litr vody a po cestě jsem snědla chapatu. Na to, co jsem dnešní neděli zažila, budu ještě dlouho vzpomínat!!!

Michaela Hlavničková, Praha – Horní Počernice